OSTATNÍ

Morče, které umělo malovat

Napínavý příběh o samotářském morčeti, které sní o idylickém životě. A jednoho dne si ho ve zverimexu někdo koupí…
 

Civím skrz horní sklo terária do tváře nějakého člověka.
A on civí zase na mě. Pak se otočí k té dámě za počítačem, ukáže na mě a povídá jí:
,,Tadyto morče si vezmu, děti budou mít radost. Kolik stojí? Dcerce se bude určitě líbit, má takový hezký kukuč…“
Strnu. To jako JÁ?
Hodím očkem po ostatních morčatech, tísnících se kolem misky se zrním, po těch malých roztomilých kuličkách, nad kterými se rozplývají malé děti s rodiči, když se tu stavují cestou ze školky. Jsou úplně jiná než já. Jsou mladší, vesele poskakují, energicky se navzájem odstrkují od misky, kvikají jako houkačky a když přijdou malé děti, buď se urychleně zdrhají schovat do kouta, nebo poskakují na zadních u čelního skla a dělají na děti ,,Vem si mě!“ Teď to zrovna nikdo nedělá, protože vysoký pán ve středních letech nikoho nevzrušuje.
Víko terária se najednou odklopí a ruka s nalakovanými nehty hmátne přímo po mně.
Ne, já nikam NECHCI!!!
Napnu svaly k útěku, ale už je pozdě; ruka mě pevně drží. Nohama hrábnu naprázdno, na ostatní morčata odletí sprška pilin. A já se nesu vzduchem k lepenkové krabici od bot.
No ty seno!
Ten chlap si fakt vybral mě! MĚ!!
Mě, starýho vopelichanýho morčáka, kterýho sem lidi třikrát vrátili, protože jsem je kousal!
To je teda síla!
Ani nevím, jestli se mám radovat nebo ne. Spíš ne. Tady jsem měl svatý klid, kdežto tam, kde budu, mě bude tutově někdo pořád otravovat.
Šup se mnou do krabice. Zaklopí nade mnou víko a já bobek vidím. Čmuchám nějaká zrníčka a seno. No, aspoň něco mi dali.
Poslouchám, jestli mému novému majiteli prodavačka řekne něco o mojí minulosti. Mluví o tom, jak morčata chovat, čím je krmit, ale o kousání nic. Hm!
Krabice se se mnou zhoupne, zacinká zvonek nad dveřmi zverimexu a já jsem venku! Po hladkém dnu krabice se doškrábu k dírce ve stěně krabice a koukám, kam putuju. Vidím výlohu nějakého obchodu, pak paní s kočárkem, dva kluky na kole, červené auto… uuuuh!
Krabice se najednou prudce nakloní a já sklouznu po kluzkém dně na druhý konec. Načež se rychle pohneme dolů, takže mám pocit, že nic nevážím, ale dopad je tvrdý. Ale dál se nic neděje. Přeběhnu do druhého kouta. Krabice se ani nehne. Je to dobrý, jsem na nějakém pevném podkladě. Doufám, že už bude klid.
Moje okolí se mírně zhoupne, ale naštěstí nic víc. Pak něco bouchne a ozve se vytrvalé vrčení, načež se pohneme dopředu. To už dávno znám. Jsem v takový tý obrovský popelnici na kolečkách, co jí lidi říkají auto.
Nejedeme dlouho. Vybereme několik zatáček a auto zabrzdí. Krabici někdo popadne, zřejmě ten pán, a znovu se ozve bouchnutí dveří od auta.
Někam mě nese a já tuším, že mě brzo dá nějakejm harantům napospas. Nemýlím se…
Někdo odklopí víko a na mě dopadne prudké denní světlo. Malé ruce mě za hlasitého dětského štěbetání popadnou… a už jsem jejich…
Ach jo, tohle nesnáším. Ne že bych neměl v oblibě hlazení, naopak, jsem rád, když mi někdo pořádně prodrbe kožich, ale nenávidím, když mě tahají za uši a za vousky, natahují mě jak žížalu a tak podobně. Milerád bych těm lidem udělal to samý, aby věděli, jaký to je.
Jedna ruka mě zatahá za pravé ucho a já se oženu. Ruka bleskurychle ucukne, ale ty dvě, co mě drží, mě div neupustí.
,,Mami, on mě kousnul!“ ječí prcek, majitel té ruky, co mě tahala za ucho a jíž jsem trochu ochutnal.
Přichází nějaká žena, zřejmě jeho máma, a říká:
,,To nic, vždyť je to morče celé vyděšené, nechte ho po té cestě trochu odpočinout, chudáčka malýho!“
A tak ,,chudáček malý“ putuje do plastové bedýnky, kde má konečně klid.

Už tu jsem tři týdny a zatím přežívám. Ti malí prckové ke mně mají respekt, proto mě už jen hladí. Když si s sebou přitáhnou svoje kamarády, hned jim říkají, aby mě netahali za uši. Hm, super!
Ale stejně mi nedají pokoj a tahají mě od rána do večera. Hlavně ta holka pořád říká, jak mile se dívám a jakej mám hezkej kukuč (teda, o něčem takovým vůbec nevím) a říká mi Angeelo. Jako Andílek. Pch, já přece žádnej andílek nejsem! Já jsem spíš …divokej čert!
Vůbec nechápu, proč si ten pán vybral zrovna mě. Mohl si vzít jednu z těch malejch roztomilejch kuliček, co se tísnily kolem misky se žrádlem. To by bylo něco pro jeho děti. Ne já. Zřejmě se v morčatech vůbec nevyzná.
Ale ne, už si jdou zase pro mě. Holka mě vytáhne z krabice a položí na chlupatý koberec vedle divných bílých placatých věcí. Nejmenší prcek sedí vedle a kydá na tu bílou plochu nějakou zářivě červenou pastu. Červenou přesně jako mrkev.
Co když je to k jídlu?
Nikdo mě nedrží a tak se vydám k té červené hromádce. Dítě k tomu mezitím přidává zelenou pastu. Zelenou… jako okurka!
Zrychlím a čichnu k tomu, ale vůbec to nevoní jako mrkev nebo okurka. Spíš to smrdí jako něco chemického…Brrr!!!
Ale to už obě děti ječí jako sirény a zuřivě po mně natahují ruce.
Rychle pryč!
Bílá plocha ale klouže, drápky se nemají do čeho zatnout, nožičky zahrabou na prázdno… a já sklouznu přímo do červenozelené hmoty. Fuj, je nějaká lepivá, ale můžu se o ní zapřít a utíkám pryč, pryč!
…Jenže už mě drží nějaká ruka a tahá mě pozadu po té bílé ploše. Moje tlapky na ní vytváří červené a zelené čáry…
Přiběhne máma těch prcků a ječí ještě víc než oni. Holka mě vezme do náruče a začne mi utírat zelené nožičky do svého bílého trička, načež se její máma rozječí ještě víc.
…Putuju pod sprchu, kde mě dvě ruce drhnou nějakým šampónem, fuj, smrdí to a štípe to v očích, ale pak mě suší takovým tím větrákem, co mu říkají fén, nebo tak nějak, což je příjemné. Ten stroj sice nesympaticky vrčí, ale to nevadí, hlavně když to fouká ten teplý vzduch, co mi suší kožich.
Už jsem zase zpátky v kotci. Původně jsem chtěl uraženě zalézt do kouta, ale když se v pokoji ozývá tolik hlasů, asi si to rozmyslím. Postavím se na zadní a nakouknu přes okraj bedýnky. Ta bílá plocha s červenými a zelenými klikyháky stále leží na koberci a nad ní se sklání celá rodina. Děti, ubrečené a naštvané, si hlasitě stěžují a ukazují střídavě na mou krabici a na svoje flekaté oblečení. Jejich matka se k nim přidává a strká pánovi, co si mě vybral, pod nos zelené tričko. Ten však jenom stojí a se zájmem civí na mojí mazanici na té bílé ploše.
,,To je hotové umělecké dílo,“ povídá a zvedá tu věc ze země. ,,Abstraktní moderní tvorba. A ještě k tomu to namalovalo morče! To se musí svět dozvědět!“
Cože? Rozumím mu tak akorát bobek. Jaká abstraktní tvorba? Umělecký dílo? To jako to moje uklouznutí? To určitě! Lidi jsou divný, pomyslím si a zalezu do svého domečku.

Dlouho se nic neděje, do místnosti celý den nikdo nevstoupil. Vypadá to slibně, už mě možná nechají navždy na pokoji.
Prásk!
Bouchnutí domovních dveří a spousta hlasů.
Ach jo, zase jsem se mýlil. Do pokoje vstoupí horda lidí a hrnou se k mému kotci. Vyděšeně couvám co nejdál, ale pak už to nejde, protože tam je stěna krabice. Jsem vydán napospas těm lidem! Pomóc!!!
Všichni se ale zastaví před mou krabicí a začnou od nich létat silná krátká světla, co mě oslepují. Vycházejí z nějakých černých krabiček, co lidi drží u očí. Brr, to je nějaký divný!

Pak mě uchopí něčí ruce a posadí mě na stůl. Za sebou vidím tu prokletou bílou plochu s červenými a zelenými čárami. Nějaký hřeben mi učeše chocholku na hlavě, všichni se ke mně nakloní a zase lítají ta strašná světla…Pokouším se utéct, ale někdo mě vždycky postaví zpátky a všechno to začíná znova… Co se to děje? Já chci pryč!
Když světla přestanou, několik rukou mě pohladí, dají mě zpátky do kotce a všichni lidi odcházejí. Jsem v pokoji sám a pozoruju dveře, za nimiž se ozývají hlasy a tiché vrčení nějakého přístroje. Jsem z toho pampeliška. Co to jako mělo bejt?
To zanedlouho zjistím. Když se v domě konečně rozhostil klid, můj majitel mi přinesl špalek okurky a zapomněl za sebou zavřít dveře. Tím pádem vidím do vedlejší místnosti, přímo na takovou bednu s hýbacími obrázky, co jí říkají televize. Právě se tam objevuje nějaký pán s knírkem a něco povídá. Není to sem moc dobře slyšet, ale trochu mu rozumím. Povídá něco o zprávách, vlacích, domech a o všem možném. Pak ale zaslechnu známé slovo. Morče. Okamžitě zbystřím a nahlédnu přes okraj kotce.
U všech okurek! V televizi jsem teď já! Jsem tam já, nejdřív v kotci, jak uhýbám před něčí rukou, a pak na stole, přímo před mým ,,obrazem“, jak to v té televizi nazývají. Do toho se ozývá komentář, něco o ,,malířsky nadaném morčeti, geniálním a moderním stylu malby“ a jiný věci. Moc tomu nerozumím, protože vedle děti křičí ,,Angeelo je v televizi!“, ale to, co slyším a vidím, mi stačí k tomu, aby mi oči div nevypadly.
To jsou mi věci!

Další dny byly tak přeplněné událostmi, že si všechno nepamatuju. Přišla spousta lidí, stavili se u mého kotce. Zase jsem musel stát před tím svým ,,obrazem“ a civět do těch světel. Jediné, co na tom bylo dobré, bylo to, že mi pak dávali víc pochoutek. Nechápu proč. Ale rozhodně si nestěžuju!
Několikrát mě šoupli do krabice a někam vezli, až jsem si myslel, že mě dají zpátky do zverimexu. Ale nedali. Místo toho jsem se pokaždé ocitl v kleci v takové divné místnosti, kolem mě seděli neznámí lidé a můj majitel. Byla na nás namířena veliká světla a taky takové velké černé podlouhlé krabice, z nichž vycházel tichý vrčivý zvuk a za nimiž seděli pánové v černém a dívali se skrz ně na nás.
Můj majitel vyprávěl, jak mě koupil ve zverimexu a jak ,,objevil můj talent“. Já se jen šklebil a šrotoval seno.
To se opakovalo několikrát, ale pokaždé v jiné místnosti. Dodneška nevím, co si o tom mám myslet, ale asi to bylo dobré, protože můj majitel i jeho rodina měli pokaždé skvělou náladu.
Už to jsou skoro měsíc, co jsem uklouzl na té bílé ploše a hrozně moc se od té doby změnilo. Určitě za mnou chodí víc lidí a otravují mě. Ale zase jsem dostal nové bydlení. No fakt! Můj maličký kotec je ten tam a já teď bydlím v óóóbrovitááánské kleci. Můžu si tu běhat jak chci, no super!
Jednoho dne se probudím a kolem mě jsou samí lidé. Ale nezajímají se o mě, nýbrž odnášejí nábytek z pokoje. Pak někdo vezme i mou klec. Oddychnu si – je to můj majitel. Přenese mě do auta, velikého, černého a lesklého, prostě úplně jiného, než kterým jsem sem přijel. Skrz mříž a okno vidím kolem domu veliké náklaďáky a do nich svalnatí lidé nosí nábytek z baráku.
Najednou auto vyrazí. Nevím, kam jedeme, ale jedeme dlouho. Pak zastavíme před úúúplně obrovským domem, spíš hradem. U všech okurek – a co tady?
Všichni vystoupí. Můj majitel vezme mou klec, projde ohromnými vraty toho baráku a postaví ji i se mnou na stůl plně zařízeného pokoje v zadní části toho hradu.
,,Tak, tady budeš ode dneška bydlet,“ povídá, pohladí mě a odejde.
Bydlet? Tady? Kde na to vzali prachy? Hm, asi vím, kde.

Další den putuju do menší klece a v ní zase do auta. Kam to zase jedeme?
Můj majitel otočí velkým kolem v rukou. Koukne na mě a povídá: ,,Dneska je tvůj velký den, Angeelo. Víš, kam jedeme? Přece na tvou výstavu! Bude tam lidí, uvidíš! A pak se tvůj obraz na dražbě prodá. Doufám, že tam bude nějaký hodně bohatý kupec, potřebujeme ještě jedno auto a garáž…“ Poslední věty si drmolí víceméně pro sebe.
Hm, co si o tom má morče myslet?

Na té výstavě je strašně moc lidí. Hodně z nich by mě chtělo hladit, ale můj majitel je odhání. Nějaký čas čekám v tiché ztemnělé místnosti. Pak mě z klece vyndá majitel a dá mě do obzvlášť vyleštěného terária. To pak přenese do osvětlené místnosti před zraky stovek lidí. Nejraději bych se schoval v domečku, ale v terárku žádný není. Skončím na stole před svým ,,obrazem“, který pomalu začínám nenávidět.
Mezi lidmi to šumí, zase se objevují ty protivný světla. Pak všechno ztichne a můj majitel řeční, řeční, řeční, pořád donekonečna. Natáhnu se a zkusím spát, ale znenadání mě vyburcuje úder dřeva na dřevo. Zamžourám mezi lidi, odkud vystřelují ruce s papírovými čísly. Bouchnutí se ozve několikrát, ale už si toho nevšímám a přes všechen mumraj usnu.
Vzbudím se, až když můj majitel nadzvedne terárium a s potěšeným výrazem na tváři mě odnese zpátky do té tiché místnosti. Ale cítím, že ten úsměv nepatří mě. Pán mě ani nepohladí a odejde.
Chvilku na to se otevřou dveře a mou klec popadne nějaký neznámý muž, mnohem mladší, než můj pán. Schová mě i s klecí do tašky a zavrčí na mě: ,,Jestli pípneš, ty kryso, tak tě hodím do kanálu!“
Jsem pohoršen tou nadávkou; morčata přece nemají s krysami mnoho společného. Ale zároveň se trochu bojím. Kam mě to nese? Nevypadá moc sympaticky… Co se mnou bude?
Po dlouhé cestě autem skončím v papírové krabici s natrhanými novinami místo hoblin v nějaké zatuchlé místnosti. Všude se povalují nějaké papíry. Přes ně přechází nějaký chlap a řve na toho, co mě přinesl: ,,Měl jsi vzít obraz, sakra, ne morče! K čemu nám bude strakatá krysa? Myslíš vůbec?“
,,Ten obraz byl pořád hlídanej a pak si ho odvez ten podnikatel. Řek jsem si, že vezmu aspoň morče. Hele, nešil, můžem za něj dostat výkupný!“
,,Za přerostlýho křečka, jo?“
Fuj, oni snad vůbec netuší, že morče je samostatný živočišný druh. Už mě začínají nudit. Mohli by mi sem dát nějakou mrkev, ne jenom granule, ty nesnáším.
Uplynul den. Přižene se ten chlap, co mě přinesl, a říká: ,,Oni na výkupný za to morče nemaj prachy, prej už je utratili. A vůbec vypadali, že jim je to jedno.“
,,Vidíš, já ti to říkal,“ bručí nakvašeně ten druhý. ,,Teď mi řekni, co s tou krysou budem dělat?“
První pokrčí rameny. ,,Nevím, třeba si ho dáme k večeři.“
K večeři!
Rozbuší se mi srdce. Já náhodou vím, co to znamená! Chtějí mě sežrat! Ne, to snad ne!
Rozklepaně zacouvám do rohu krabice. Dva chlapi se ještě o něčem baví, ale já je neposlouchám. Můj mozek šrotuje myšlenky jak moje hlodáky… Musím se odsud dostat! Jenže jak?
Mrknu na papírovou stěnu a hlavou mi bleskne nápad. Vykoušu se ven! Nelením a hned se do toho pustím. Nechci skončit na pekáči!
Chlapi na sebe pěkně řvou, takže mě neslyší. Za chvilku je ve stěně díra, kterou se lehce protáhnu a zmizím za haldou papírů. Kudy teď ven? Dveře! Támhle jsou dveře! Ale zavřené… No nevadí, někdy se snad otevřou. Však já si počkám.
Za chvíli se dva chlapi přestanou hádat a jeden jde ke dveřím. Rychle se přikrčím, snad si mě nevšimne.
Nevšiml a dokonce ty dveře otevřel. Rychle proklouznu ven a ocitám se na pusté chodbě. Kam teď? Ha! Támhle je nějaká skříň… Rychle tam, než mě ten chlap uvidí!
Zalezu za závěs mezi boty. Sice to tu trochu smrdí, ale aspoň je tu bezpečno. Usnu.
Dup, dup, dup…
Někdo jde! Rázem jsem vzhůru a tisknu se do rohu skříně. Ale je mi to bobek platné. Závěs se rozhrne a na mě civí velké modré oči nějakého děcka.
,,Ahoj,“ povídá vykuleně. ,,Co tady děláš? Nekoušeš?“ Natáhne ke mně ruku a dotkne se mých fousků, to nemám rád. Oženu se. Dítě se rozječí, ze dveří bytu vyběhne nějaká paní a hned ho utěšuje. To ukáže na mě a tím přitáhne pozornost té paní.
,,Morče?“ povídá překvapeně. Pak chvíli přemýšlí. ,,Není to náhodou to morče, co maluje? Raději řeknu sousedovi.“ Odněkud přivede nějakého staršího pána, který mě chytí a šoupne do krabice od bot.
A zase se vezu autem. Kdoví kam? Hádejte! K mýmu předchozímu majiteli!
Když se odklopí víko, vidím vedle baráku rozestavěnou garáž a skleník. U všech pampelišek! Ty to teda zvládli rychle!
Náhle se otevřou domovní dveře a civí na mě můj bývalý majitel. Chvíli nic neříká. Pak přiběhnou jeho děti, které mě dřív tahaly, a nesou v náručí chlupatého bílého králíka.
,,Je to skutečně Angeelo, ale víte,“ podrbe se pán na hlavě, ,,my jsme dětem pořídili králíka, takže už na morče nemáme místo.“
Překvapeně se zadívám do domu za ním a uvidím svou klec, do které mezitím děti daly králíka. Fíha! Tak takhle to je! Vůbec netuším, co si o tom mám myslet.
,,Odneste ho zpátky do zverimexu, peníze za něj si můžete nechat,“ řekne můj bývalý pán a zavře dveře.
To bylo rychlý! Nechali si mě, dokud jsem jim vydělával peníze! Ale pak, když můj obraz prodali, jsem pro ně přestal mít cenu, že za mě ani nezaplatili výkupný a klidně by mě nechali, aby si mě ti chlapi upekli! Fuj! Doma jsem jim nechyběl, hned si za mě pořídili náhradu!
Mě taky chybět nebudou. Nikdo mě sice nebude drbat kožich, ale budu mít od všech pokoj. Ne, necítím vztek, spíš zklamání, a taky trochu úlevu.
Jsem zase zpátky ve svém oblíbeném zverimexu, prodavačka se už ani lidí neptala, proč mě vrátili. Společenstvo v mém teráriu se mezitím změnilo, ale to neva. Volný koutek si vždycky najdu, tam se složím a budu si užívat nekonečného a blaženého klidu…